sražení padl hrabě s koně, ale to bylo znamením pro všecky jeho a Florestánovy přátele; jako mrak kobylek tlačili se rytíři do ohrady, někteří odnesli hraběte a ostatní chystali se k útoku na Amila a Amise, jenž mžikem po jeho boku se byl octnul a kol kterého velká část přítomných rytířů se na pomoc stavěla. Boj byl nyní všeobecný; jiskry lítaly se štítů a krunýřů, kopí se lámala jako třtiny, meče bušily jako kladiva na přílby. Každý chce vítězit neb se aspoň vyznačit svou odvahou a silou, někteří padají s koní, a koně cítíce se bez jezdců plaší se a lítají jako šílení po kolbišti. Země duní, kvítka louky jsou rozdupána a prach a hlína letí vzduchem jako mrak, ale zlatá hřivna Jolantina svítí vítězně nad hlavami všech, a modrý, hedbávný rukáv její vlaje jako prapor vzduchem. Po ukončeném boji měl Amil šest koní zajatých a pány jejich; odnímaje jim štíty poslal je jako dříve Florestána, aby poklekli u nohou zlatovlasé Jolanty a za její zajaté se prohlásili. Jolanta, záříc radostí, darovala jim všem svobodu bez výkupného; král vstal s purpurového trůnu, sestoupil dolů na kolbiště a objav Amila políbil jej na líce a vedl jej před královnu a Jolantu.
„Buďte mi vítán, rytíři můj chrabrý!“ zvolala královna, „a požehnána buď ona, která vám někdy srdce svoje podá v dar.“
Tu potkaly se zraky Amila a zlatovlasé Jolanty, a dívka tiskla vroucně dubový věnec,
