ďábla a pekel, ten posýlá mne k tobě a jsem tvým zajatcem. Chtěl bych, panno, věčně robem tvojím být, ne ale vůlí onoho muže. Mluv, co činit mám, bych se vykoupil?“
„Buďte volný, pane rytíři,“ odvětila Jolanta, „a řekněte tomu, který vás posýlá a který nezvítězil pomocí žádných pekel, neb zdá se mi býti výkvětem veškerého rytířstva, řekněte mu tedy, že posýlám mu hřivnu se svého hrdla vámi, když pohrdal sám pro odměnu ke mně přijíti.“
Florestán učinil dle jejího přání. Amil poklonil se hluboce před dívkou a připevnil rukáv její a třpytící se hřivnu pod hrot svého kopí a vztyčil je jak prapor, tak že nad hlavami všech přítomných hřivna jako slunce se blyštila. Pak drže kopí pevně levou rukou tasil pravou meč a čekal uprostřed louky naproti Jolantě, kdo by jej k boji vyzval. Nečekal dlouho, bretoňský jeden hrabě hnal se do ohrady na černém oři, pokrov jeho koně byl bílý, rudými květy posetý a vroubený stříbrným třepením, tak dlouhým, že nízká kvítka louky šlehal; oruží jeho bylo ocelové, stříbrem a mědí vykládané. Jel proti Amilovi a narazili tak prudce na sebe, že štíty jejich pukly a popruhy koní praskaly. Hrabě byl přítelem Florestánovým a chtěl hanbu jeho mstít, proto dorážel tak zuřivě na Amila. Ale Amil seděl pevně na koni jako dub na skále, a vědomí, že Jolanta na něj hledí, dodávalo mu síly obrovské. Při čtvrtém
