Amil neodpověděl a pozvedl oči svoje k Jolantě, neb byl právě u samých schodů vedoucích pod zlatý baldachýn, kde seděla, a viděl, jak Jolantu polil ruměnec, jak zazářila radostí a láskou, neb poznala v tom okamžiku svůj tmavomodrý rukáv na jeho přílbě.
Roh zazněl po druhé, a nyní hnali se rytíři proti sobě, zasadili svoje kopí v bok a narazili na sebe. Třikráte obnovili útok zuřivý, ale pak vyletěl Florestán vysoko ze sedla a padl na měkkou, rozdupanou trávu.
Nesmírný jásot zatřásl vzduchem. Jolanta vyskočila ze svého sedadla, oči její se jiskřily a chvějící se ruce chopily se klenotu, jež jí jedna z děvic podávala.
Hrdý Florestán ale ležel v prachu a skřípaje zuby pravil svému vítězi: „Ďábelskými čáry dosáhl jsi svého vítězství, a tvář moji pokrývá ruměnec studu, že jsem tvým zajatcem. Čeho žádáš ode mne?“
„Ničeho nežádám,“ odpověděl Amil, „ni tvého koně ni tvé zbraně. Vstaň a odejdi.“
„Já ale chci se vykoupit, já nechci tobě za nic děkovat!“ odvětil Florestán.
„Pak jdi a ohlas krásné Jolantě, že jsi jejím zajatcem, vezmi svobodu z rukou jejích!“
Florestán zbledlý na smrt závistí a nenávistí odevzdal svého koně zbrojnoši a šel poklekl před zlatovlasou Jolantou a pravil: „Dámo, ten, jenž zvítězil nade mnou pomocí
