Jolanta zavrtěla mlčky hlavou, královna ale pravila žertovně: „Jolanto, drahá moje duše, ty jsi skoupá! To nesluší dceři krále Francie!“
Jolanta zamyslila se a odpověděla: „Já nejsem skoupá, drahá máti, a hřivnu svoji tomu dám, který první při dnešním turnaji svého protivníka ze sedla vyhodí.“
„Pak jest hřivna mou!“ pravil hrdě Florestán a spěchal přes široké schody na louku, a Amil se srdcem plným naděje a útěchy vyhledal svého zbrojnoše.
Brzy zazněl roh, a když nastalo ticho, ohlásil herold zvučným hlasem, že Jolanta, dcera králova, svou hřivnu s hrdla tomu dá za odměnu, kdo nejprvnější při zápasu svého soka ze sedla vyhodí.
Nastalo velké vlnění, a Florestán bouřil ohradou na kolbiště a hrdě vyzýval celé rytířstvo k zápasu, a než ještě se kdo ozvati mohl, stál Amil se spuštěným hledím naproti Florestánovi.
Než se dali do boje, jeli třikráte kolem louky, a Florestán oslovil mezi jízdou takto Amila: „Kdo jsi, ty muži smělý? Já tě nenávidím a přeju si tvou smrt! Já dobře poznávám ten modrý rukáv na tvé přílbě! Ten hedbáv posetý safíry věznil ráno sněžné rámě Jolanty, dcery královy. Jen pomocí ďábla a černé jeho vědy zmocnil jsi se toho znaku přízně!“
