kde by nebyl vítězil, a krásná Jolanta, dcera králova, jest květinou, po které šťastná jeho ruka sahá.“
Tato slova dotknula se jako uštknutí hada srdce Amilova, a krev jeho kypěla, když Florestán, seskočiv s koně, po širokých stupních před krále spěchal. Král jej objal, královna podala mu ruku k políbení a Jolanta sklopila zrak, když na ni planoucím a žádostivým okem hleděl. Odvrátila netrpělivým posunkem vnadnou svoji hlavu, zlatá sponka její hřivny se otevřela a skvělý šperk padl k nohám královniným a zazvonil na podlaze. Hbitě zdvihl jej Florestán a držel jej do výšky; byla to hřivna ze zlata nejčistšího a hvězdy z průhledného křišťálu s ní visely na řetízcích tenkých jako vlas. Florestán poklekl před Jolantou, políbil třpytící se ten šperk a pravil: „Rty moje jsou na věky posvěceny, neb dotkly se předmětu, který spočíval před tím na labutí šíji nejkrásnější, nejvznešenější dámy křesťanstva. Ubohé moje rty! Vy ničeho již líbat nesmíte, vy okusily jste rajského ovoce, a zemské plody by vás zneuctily.“ Na to podal dámě, stojící za Jolantou, zlatou tu hřivnu, by ji opět pověsila na bílou její šíj. Jolanta ale bránila se tomu rukou.
„Jak!“ zvolal Florestán rozčilen, „vy zdráháte se na dále nositi tento šperk? Což zneuctil jsem jej: Tak dejte mi ten klenot dražší mému srdci, než veškeré moje hrady v Brabantu!“
