jest ta dívka, spanilá jak hvězda, která s králem sedí pod zlatým baldachýnem?“
„Kdož nezná krásnou Jolantu?“ odpověděl herold. „Vy přicházíte, pane, asi z daleka, když nevíte, že jest to jediná dcera králova, zbožňovaná celou Francií.“
Tu cítil Amil, jak horká slza kradla se mu do očí. Sladký lásky sen byl tedy u konce! Což nebyla Jolanta, dcera králova, pro něj ztracena, pro něj prostého jen rytíře? Byla, byla pro něj ztracena, ale kouzlo její bylo přes to stejně mocno. Odevzdal svého koně zbrojnoši a tiše, tiše, nepozorovaně kráčel podél ohrady kolbiště a stanul za mohutným stromem, jenž jej skrýval, a odkud Jolantu nejen viděti, ale i lahodnému jejímu hlasu naslouchati mohl. Náhle ale byla libá hudba toho hlasu přerušena hřmotnou fanfarou, a skvělý průvod vjel do ohrady. Rytíř v nejskvělejším oruží seděl na koni, zlato a drahé kameny leskly se na jeho přílbě, na kropíři jeho koně, i na uzdě, střemenech a ostruhách; modré prapory, poseté stříbrným kvítím, vlály ve vzduchu nad jeho hlavou, a komonstvo, jeho bylo četné a skvělé jako průvodcí nějakého krále.
„Toť brabantský hrabě Florestán,“ ozval se nedaleko Amila vysvětlující a obdivující nějaký hlas. „Myslím, že jest to nejšťastnější smrtelník! Sto hradů čítá za majetek v Brabantu a ve Francii a sto baronům velí jako vasalům. Není kolbiště ve světě křesťanském,
