zelenala se louka jako květotkaný koberec, a staré lípy plné květů ji vroubily a vály stín a chlad. Pod širokými korunami stromů stálo kolkolem pozlacené lešení, hedbávnými čalouny pokryté; tam seděly krásné dámy, spanilá tvář vedle tváři, jak když se nebe hvězdí. Na jednom konci lešení byla široká věž o čtyrech patrech; v nejdolejším hráli na píštaly, housle a loutny, nad nimi seděli harfeníci; v třetím patře seděli jinoši bíle odění, vlasy měli zlatou stužkou svázány, na pravém rameně měli kulatá tympana připevněna a rozzvučeli je udeřováním hlavy, mezi tím co na kovové flétny hráli. V patře, které ukončovalo věž, viselo množství stříbrných zvonů, a dívky s rozpuštěnými vlasy klepaly malými kladivy mezi zpěvem do zvonů a plnily vzduch jasným cinkotem. Naproti věži hudebníků vedly široké schody z louky vzhůru pod zlatý baldachýn s třepením perlovým, spočívající na žerdích ebenových, jež bohatě zlatem vykládány byly a chocholy z pávích per se končily. Baldachýn stínil purpurový trůn, na kterémž seděl král a královna, a mezi nimi zářila v dlouhém rouše z růžového aksamítu, démanty a perlami posetém, krásná Jolanta, spanilejší než ty růže, které zlaté její vlasy věnčily.
Když Amil dívku Jolantu uviděl, tu zdálo se mu, že srdce jeho tlouci přestalo, a hlasem, chvějícím se pohnutím, tázal se jednoho z heroldů, stojících u vchodu kolbiště: „Kdo
