vidím v tom jen slast! Půjdu s králem do Paříže.“
Amis vzdychl si z hluboka. „Nuž tedy mi slib aspoň, že se jí nikdy nepřiblížíš, že jí nikdy o lásce své mluvit nebudeš,“ dorážel Amis na Amila.
„Ach bohužel!“ odpověděl tento, „není naděje, bych o lásce své k ní někdy mluvit směl, a slibuji ti tedy. Avšak mluv, ty nepůjdeš s králem do Paříže?“
„Vrátím se na svůj hrad — k své ženě, a to zítra již.“
„K své ženě?“ divil se Amil, „k své ženě? Tys mi posud neřekl, že máš ženu.“
„Slíbil jsem ti,“ odvětil Amis, „že ti povím vše, co se mnou se událo. Noc jest krásná a slavná, vyjdeme ven do polí, a než hvězdy zblednou, ukončím, co ti vypravovati chci.“
Opustivše spolu sad zavěsili se do sebe a šli do dřímajících polí, kde usedli na malém pahrbku; u nohou jejich chvěla se vysoká tráva luční jako vlny jezera, v dáli leželo šeré město ve snu, a věže jeho a dómy čněly tajuplně do tmavého azuru, kde plný bílý měsíc, obklopen věncem letních mráčků, tiše plynul a odkud širou krajinu svým bledým světlem koupal. Přátelé tulili se k sobě, a Amis počal takto vypravovati.
