než jeden zastoupil Amilovi cestu, vítaje ho se stříbrným pohárem a prose jej, by vešel. Amil ale toužil po samotě a po příteli, a děkuje hospodářům srdečně spěchal z města ven za bránu, tam do starého sadu, kde jabloně v slunci šuměly a stíny své v bujnou trávu stlaly. Když konečně dosáhl krčmy „u čtyr rajských řek“, obešel dům, odkud veselý smích a hovor zazníval, a vyhledal si odlehlý kout, kde posvátný klid panoval, jen tichým ševelem ptáků rušený; tam vrhl se pod stářím šedou jabloň, která jako zázrakem uprostřed leta zkvetla a více bílých květů než listů na visících větvích nesla. Amil opřel hlavu o temný peň a hleděl vzhůru do široké koruny, jíž letní poledne jako modré plameny prosvitalo a zlaté hvězdy na stinné trávě tvořilo, a tulil se k jabloni a pravil se snivým úsměvem: „Má sestro kvetoucí, i k tobě zavítalo jaro později než k ostatním, ty jako já se teprv v letě jarním kvítím věnčíš! Tvé květy vypučely ale pouze polibkem slunce a proto jsou tak bledé; kdyby dotknutí Jolantino je bylo vykouzlilo, pak byly by zlaté jako hvězdy.“
Zavřel oči. Strom se zachvěl, libý větřík provál mu korunou a zašelestil soucitně; zároveň ucítil Amil něžné dotknutí přátelské ruky na čele, a vzhlédnuv uviděl svého Amise. Vztáhl jej k sobě dolů do trávy a položiv hlavu na věrná jeho prsa vypravoval mu o Jolantě, jak se mu byla zjevila, jak
