umlkla, zašuměl dómem náhlý vichr a socha pod závojem kývla slavně hlavou. Hrůza posvátná zmocnila se Amila, vlasy jeho se zježily, na oči položil se mu oblak mlhový a celá jeho bytost zachvěla se jako od základů. Když se vzpamatoval a kolem sebe hleděl, byla žena zmizela a socha stála tiše na oltáři; vítr pěl svou dumnou píseň prázdným dómem a světlo nebes proudilo pestrými okny, a smaragdové, rubínové stíny dřímaly nerušeny na mramorové podlaze. Amil přejel si oči dlaní.
„Vášnivé řeči této ženy rozčilily moji obraznost,“ konejšil sám sebe, poklonil se před oltářem a kliden a s úsměvem, povznešen a blažen vyšel Amil na náměstí mezi lid.
Po celém městě, po ulicích a náměstích panovala radost, a král a měšťané hostili veškeré obyvatelstvo. Všude po náměstích stály stoly prostřené tenkým plátnem a pokryté malovanými misami, na kterých se pečení pávi, koroptve, labutě, husy a dropi kouřili, a kdo přisedl, byl vítán. Pod zeleným loubím stály květy pokryté sudy vína bez čepů, z kterých se rudý tok do číší a džbánů prýštil; hudba hrála u každého nároží a pážata králova chodila po městě, rozdávajíce chudým stříbrné a zlaté peníze z vyšívaných měšců. U vchodu domů pod kamennými arkýři stáli měšťané a zvali mimojdoucí, by dům jejich poctili a hostmi jejich byli, a více
