vzpřímena před Amilem; výsost a netušená krása odívaly ji náhle jako šarlatem královským, zdála se jako zázrakem změněna. Vzala Amila za ruku a obrátila se k divotvorné soše. „Slyš, Panno čistá,“ pravila slavně, „slyš, co mluví k tobě hříšnice! Tys svatá a vznešená a blažená jako žádný jiný tvor, a já jsem bídná, bídná, bídná… hleď, a přece jesti svazek mezi námi dvěma, svazek pevný, tuhý, ač ty na trůnu nebes sedíš a já ničím nejsem než polorozšlápnutým v prachu červem! Tys ale matkou — a já též, a to nás pojí. Tys porodila Boha, vím, ty ale víš, že tento světospasný plod svatého tvého života ti dražším není, než jest zavržené hříšnici dítě její hanby, a proto nalezne hlas její, volající z hlubin hříchů, ohlasu v srdci tvém, ten hlas, který k tobě volá, sténá, křičí silou rovnající se síle smrti! Ó, bytost moje jest uchvácena vděčností jak bouří, je vděčností zpita jako vínem! Necítím již okovy zemské, stojím ti tváří v tvář a kladu ruku očištěnou vroucí slzou na světlý tvůj trůn, hle, a zapřísahám tě jménem tvého syna: „Marie, matko boží, odplať tomu muži zde!“ Vložila mu ruce na hlavu. „Buď požehnán!“ zvolala velkým hlasem, „a v nejtrpčí chvíli svého života vzpomeň na tento okamžik a volej k matce bolestné. Že tě vyslyší, to vím, to srdce moje cítí, a ona sama přisvědčí slovům mým!“
Ponechávajíc jednu ruku na jeho hlavě vztáhla druhou k zázračné soše, a když
