mi to! Ó muži, smiluj se nade mnou! Já nemohu se svaté soše blížit! Jsemť ztracena, jsemť prokleta! Ty ale jdi a odkryj její tvář!“
Chvěje se posvátnou uctivostí chopil se Amil stříbrotkaného závoje a pozdvihl jej: vážná, vznešená tvář sochy zazářila nadzemským světlem, a velké její oči byly otevřeny a hleděly na Amila se sladkým úsměvem.
Výkřik radosti rozlehl se zvučným dómem, a bledá žena ploužila se v prachu k nohám Amilovým. „Ty smíš ji prosit, ona tě vyslyší!“ zvolala.
Tu rozbřeskla se zář nevýslovné radosti na líci Amilově; vzpomněl si na krásnou Jolantu. Což aby prosil o největší dar na světě, o přežádoucí tuto dívku? Něm a se srdcem bušícím stál před oltářem, ale žena chvějící se u nohou jeho, ta uhodla, co se v duši jeho dělo, uhodla to bystrozrakem zoufalé matky, čekající na spasné slovo z jeho rtů.
„Buď milostiv jako Kristus!“ zvolala; „nechť dítě moje žije, nebo zašlap mne!“
Hlas její bodl ho u srdce; stržen mocí jejího bolu, padl na kolena a zvolal: „Ó matko boží, slyš, nechť dítě její žije!“
Tu spadl stříbrotkaný závoj opět na posvátnou tvář, sladký zvuk jako harfy zazněl dómem a vůně nebeská se šířila prostorem.
„Jsi vyslyšen, a já jsem zachráněna!“ zvolala žena. „Mé dítě bude dále žít, jsem spasena!“ Vstala se země, zář nevýslovného štěstí ji oblévala jako aureolou; stála
