„Budiž požehnán!“ pravila žena, a tvář její se vyjasnila a oko její se zarosilo. „Nuž, dej mi svůj měšec naplněný zlatem.“
Beze slova podal jí Amil, čeho žádala; žena ale nepřijala ho, položila ruku svou na jeho srdce, a dvě velké slzy tekly pomalu přes její tvář.
„Zkoušela jsem tě pouze a nechci tvého zlata!“ pravila; „jinou prosbu chová moje srdce. Slyš, co ti povím. Jsemť žena nešťastná, nebo vina tíží mne a Bůh mne trestá spravedlivě, ale těžce, tak že někdy myslím, že trest viny mojí těžší jest. Rodiče moji zemřeli mi náhle v loni v zimě, a moje jediné dítě je choré a plamének jeho života již dohořívá. Bledé leží na lůžku, a oči jeho, velké jako hvězdy zimní noci, ty mluví zřejmě již o brzkém odchodu! V mé hrudi pálí to jako uhlí a srdce moje více netluče… V mém zoufalství mi přišla spasná myšlénka. Když život můj byl ještě beze skvrny a matku moji hanba moje ještě neschvátila v časný hrob, tu povídávala mi častokráte, jak starobylá, posvátná tato socha zázraky činí, a jak na den Nanebevzetí ruka člověka bez viny posvátný závoj směle s tváře její odhrnouti smí, a vidí-li pak oči svaté sochy otevřeny, nechť prosbu svoji pronese, neb jest to znamením, že Panna svatá vyslyšeti ho chce.“
Po těch slovech přiblížila se žena k Amilovi a padla před ním na kolena. „Nuž,“ zvolala, „tvá ruka beze skvrny, tvé čelo praví
