rychle mezi ostatní panny, vmísila se v dav a tak zmizela.
Dlouho stál Amil vedle kobky a hleděl na místo, kde byla klečela; zdálo se mu, jako by světlý její stín tam posud zářil a jako by hvězdy jejího zraku na něj posud ještě svítily. Zatím umlkaly zvony, šum se utišil a chrám byl prázdný, a kvílení a vzdychání větru rozzvučelo každý kámen, tak že se zdálo, jako by byl dóm ohromným nástrojem, na kterém ruka obrovská svou píseň hude.
Amil vyšel ze svého úkrytu, ale tu spatřil, že před sochou na stupních oltáře se svíjela temná ženská postava jako v bolestech smrtelných. Rozedraný její plášť byl pokryt prachem, a zdálo se, že z daleka sem byla putovala. Amil cítil hlubokou soustrast s bytostí tou zoufající, která samojediná plakala a kvílela, když celý ostatní svět se radoval a těšil. Dotekl se rukou lehce jejího ramene, a ženština vzhlédnouc obrátila svou chorou, bledou tvář k němu a upřela velké horečně plápolající oči na mladého rytíře.
„Jaký to žal, jenž tebe tíží, duše truchlivá?“ tázal se Amil.
„Proč se tážeš?“ odvětila žena. „Zdáš se šťastným býti, co společného tedy mezi námi?“
„Ó ženo,“ zvolal Amil, „pravdu díš, jsemť nevýslovně šťastným! Duše moje plesá slastí, a proto chtěl bych, by i každý jiný jásal a tak šťastným byl jako já. Ó mluv, mohu ti pomoci?“
