oč prosím tě: jest-li to muž, dej mi jeho lásku neb dej mi zemříti!“ Potom zavřela dívka oči a chvěla se obávajíc se, že zjev jeho zmizí, když je otevře; když ale vzdechy jeho slyšela, odvážila se a otevřela oči, a viděla, jak v jeho zracích se chvěly slzy radosti, a jedna z nich, veliká, vřelá, jasná jako diamant, padla z jeho oka na bílé její čelo; teď věděla dívka, že to ani přelud, ani anděl, ale muž smrtelný, a viděla, že modlitba její vyslyšena. Vzala růži, která v okamžiku tom jí k nohám padla, a položila ji mlčky na jeho kadeře; pak teprve měla dosti síly odchýliti hlavu svou od něho, a klonila se před oltářem a děkovala bohu…
Obřad byl u konce, zpěvy umlkly a lid se bral z chrámu. Dívka povstala a halila se těsně v modrý plášť; její tvář kryl ruměnec a oči její byly sklopeny. Ostatní dívky vstaly též a odcházely před ní. Když stála sama u výklenku hrobky a krok svůj k odchodu chystala, tu uchopil se Amil úzkostlivě řas jejího pláště. „Ty odcházíš,“ šeptal, „a nebes světlo shasíná! Ó dívko, dej mi útěchu a rci mi sladké svoje jméno!“
Růžové její rty zašeptaly: „Jolanta“. Hleděla mu okamžik do očí, zamyslila se, pak pootevřela svůj plášť a liliová její ruka podala mu modrý, hedbávný rukáv, safíry pošitý, který byla odepnula, a pravila mu: „Nosiž jej jakožto odznak, můj rytíři!“
Nedala mu času k odpovědi, vstoupila
