zázračně se byla duše jeho zmocnila, jak ho byla uchvátila, když vnadná její hlava, zařící krásou cheruba, na koleně jeho spočívala jako bílý, zlatokřídlý pták, unavený cestou z ráje. „Ó Amisi můj, věř,“ tak končil Amil, „když zrak můj nořil se do jasných očí Jolantiných, tu zjevil se mi Bůh a jeho nebesa, neb bylo mi, jak bych do modré, nekonečné hloubky hleděl, kde se skrývá tajemství jeho svaté bytosti, a cítil jsem, že krása ženy paprskem z jeho líce jest, paprskem to, jenž ze tmy naší k světlu jeho vede!“
Amis vzdychl z hluboka. „Ne vždycky tak, můj druhu,“ pravil a tvář jeho se zasmušila; „krása jest někdy klamem démona a vede do údolí běd a smrti.“
„Můj Amisi!“ zvolal bolestně Amil, „tys nešťasten! Ó mluv, otevři srdce svoje dokořán!“
„Učiním tak, však nyní není doba příhodná. Druzi naši a manové nás čekají, pojď do domu a pij a jez a buď mysli veselé. Čas do turnaje kvapí.“
Amil dal se přítelem dovésti do domu, usedli spolu ku stolu a jedli spolu z jedné mísy a pili z jednoho poháru. Po obědě vyšli z hlučné společnosti vzhůru do tiché komůrky, kam jen ptačí zpěv a šum zahrady vnikal, a spali na společném loži dvě krátké hodiny, až velký hluk zvonů, hřmotících fanfar, trub, cymbálů a kotlů je ze sna probudil a
