spínaly své útlé ruce a usmívaly se tak nevýslovně sladce. Co vadilo to ušklíbání démonů, vytesaných to chrličů dešťové vody, již tak závistivě z temných koutů zírali a škaredou svou tváří děsit chtěli? Ten úsměv světic hlásal boží smír…
Tak ležel zde ten dóm, ne mrtvá hmota, ale slovo umělcovo, jež tělem učiněno jest! Tak ležel zde ten velký symbol člověka a světa! Byv někdy pouhou skalou, hrubým balvanem, byl nyní myšlenkou, a blahoslavil toho, jenž trýzní dlát a kladiv z hluboké noci k jasnému světlu jej byl probudil…
Posvátný průvod stanul nyní před dómem a hlahol zvonů valil se jako bouř nad hlavami lidu. Vysoká, pozlacená vrata chrámu rozlétla se a z šera jeho vynořil se kněz v zlaté dalmatice; obklopen bíle oděnými zpěváky zdál se jako měsíc v průvodu letních oblaků. Kráčel pomalu na náměstí ven, vysoce vzhůru držel černý kříž, na kterém bílý, bledý Kristus visel, a přiblížil se k dívce s berlou liliovou. Poklekla do prachu a vzala z rukou jeho svatý kříž; bělorouché dívky sňaly zatím sochu bohorodiččinu s nosidel a postavily ji na koberec z brokátu, a dívka, kterou Amil miloval, blížila se soše s hlavou sklopenou, a držíc v jedné ruce kříž pozdvihla druhou chvějící se rukou stříbrotkaný závoj zázračné sochy. Tu padl všecken lid na tvář a hleděl na tajeplnou líc nejsvětější Panny; z úst jejích zaznělo to jasně jako svatá hudba,
