v snivé velebnosti ze země; posvátný symbol ukřižovaného Boha ležel pod modrým, letním nebem, jež jas svůj jako požehnání na ně sálalo. Nesmírné jeho věže, prolomené jako krajky kamenné, vnikaly do modra, připomínajíce lidu, kam srdce jeho, myšlenky a tužby měřiti by měly; vysoké portály, na nichž roj andělů a svatých se hemžil jako včely na úlu, zdály se vyzývati smrtelníky, aby, zanechavše světa a jeho úzkostlivé sobeckosti, utekli se do tajemného šera kamenného háje, kde z Boha vzniklé myšlenky jako svaté holubice hnízdí, a kde mír a blaženství jako ranní rosa v raněná srdce kapaly; zlatoskvoucí okna jeho ve tvaru obrovských roset, podobná očím nesmírných tvorů, zrozených ve světě mystickém a netušeném, zírala na malý, chudý, slabý lidský svět a jeho marnosti, a okna jiná, rostoucí směle do výše ve tvaru vzletných oblouků, sloužila všemocnému slunci za zrcadlo a hořela zlatou jeho slávou…
Jako sen, jako touhy zjevení ležel tu dóm v mystické své kráse! Jako hora, jako les vyrůstal ze země, jako v svatém háji šuměl vítr pod jeho oblouky, a v háji tom rozvíjely kamenné květiny tajeplné kalichy; v čarovném tom mramorovém háji seděli konečně ptáci z říše bájí, mohutná těla proroků tam čněla do výše, a zdálo se, že slávu boží hlásají do světa; archandělé rozprostírali tam kamenná svá křídla, svatí klečeli tam, a zdálo se, že snili o ráji a smrti, a sličné světice
