jako moře, na něj upírajíc, a hleděl na ni jako na světici a sepjal ruce jako k modlitbě. Srdce její zachvělo se před vroucím jeho zrakem; i vzpomněla si dívka na obraz visící v komnatě své matky, představující anděla, tak bíle oděného, s takým okem, s takými zlatými vlasy, anděla klečícího před svatou pannou, a zdálo se jí, že slyší hudbu nebeskou, a slastnými zvuky nadzemských harf zazníval slabý, tichý hlas, jenž pravil: „To kdyby nebyl anděl ale muž, chtěla bych jej milovati nebo zemříti!“ A hlas ten slabý, snivý, šeptající, byl hlas její vlastní, a ruměnec ji polil, a oči její sklopily se, a hlava její klonila se na prsa…
Amil vstal a ustoupil, a průvod bral se dále; pak opřel se opět o šumící strom a zdálo se mu, že sladké sny jak rosa z lípy prší, a její šum že tajeplný hlas, plný blaho zvěstujícího proroctví; položil si ruku na čelo, aby ucítil hvězdu, která tam as vyšlehla, když její berla se ho byla dotkla, a vůně květu, v srdci jeho vykvetlého, mu stoupala jak mladé víno do hlavy. Již neslyšel lípu, neviděl úsměv, slunce, zář — jedině ji viděl, dívku úchvatnou, a kroky jeho měřily tam, kam brala se ona, vznášející se v čele průvodu slunojasnými ulicemi na velké prostranné náměstí, kde před nimi v mystické kráse své vznášel se vysoký dóm jako vzletný o nekonečnosti sen, jako zjevení věčně neukojitelné touhy po Bohu. Jako hora, jako les vyrůstal
