poklekl též, a pohroužen v pobožnost nezpozoroval, že klečí na samé, poněkud úzké dráze, kudy se průvod bral. Však pojednou bylo mu, jako by anděl páně se byl s nebe snesl, v srdce jeho vstoupil a čela jeho se dotekl, jako by byla náhle ta stříbrná lilie vykvetla v duši jeho, kterou ve vidění svém byl v stinném lese uzřel, a po které byl tak marně toužil, a duše jeho se plnila vůní nebeskou a ta byla jako světlo. Udiveně pozdvihl hlavu. Před ním stála dívka spanilá jako květ. Bílý, stříbrotkaný šat objímal přeslastné její tělo, a s ramenou jí plynul blankytný plášť, podobný onomu na svaté soše; široké rukávy bílého šatu padaly až na zem, a překrásná její ramena, těsně uvězněná v modrý hedbáv, safíry a perlami pošitý, byla k Amilovi vztažena. Neměla korunu na hlavě, ale rozpuštěné dlouhé její vlasy zářily nad zlato a vlnily se jako ručeje slunečných paprsků; neměla bílého závoje stříbrotkaného, ale bělost její pleti byla nad sníh skvělejší, a tmavomodré její oči byly azurnější než blankyt samých nebes. Dívka ta kráčela v čele svatého průvodu jako symbol dobroty a krásy; v ruce měla stříbrnou berlu, z které vyrůstala zlatá lodyha, nesoucí trojí liliový květ z perleti a diamantů. Když přišla k místu, kde Amil klečel, dotkla se liliemi jeho čela na znamení, aby povstal a ustoupil; Amil ale nechápal, viděl jen, jak před ním stála, krásné svoje rámě k němu vztahujíc a velký azurný svůj zrak, hluboký
