stříbrná lilie. Tu zazněl slavný zpěv paní na lešení, a zpívajíce hymnu na počest svaté panny mávaly bílými závoji a kvetoucími ratolestmi… Průvod blížil se a blížil, bílý oblak kadidla rozplynul se v modrém vzduchu, a ty, jež byl obestíral, zjevily se zrakům všech a ubíraly se slavným krokem náměstím.
Dívky, oděné v bílá, stříbrotkaná roucha a ověnčené růžemi, nesly na jemných ramenech pozlacená nosidla, pokrytá blankytnou, hvězdami posetou látkou, a na nosidlech trůnila v posvátné slávě starodávná divotvorná socha rodičky boží. Tmavoazurový plášť zahaloval její velebné údy, lem pláště blyštil se jak mléčná cesta drahokamy ceny nesmírné a ohně zázračného; zlatá koruna z hvězd stála jí na hlavě, a hustý, stříbrotkaný závoj, posetý perlami a plynoucí s temene hlavy až dolů přes prsa, zahaloval svatou její tvář, kterou uzříti jen bezhříšnému dovoleno bylo. Kol nosidel kráčely panny v modrých rouších, stínící svatou sochu dlouhými, bíle kvetoucími ratolestmi, připevněnými na postříbřených žerdích, tak že se zdálo, jako by posvátný jakýs háj byl zázrakem opustil zemi, z které byl vyrostl, aby svatou sochu po městě provázel; místo jeho ptáků švitořila malá, andělsky krásná, květy na cestu sypající děvčátka prostou píseň, a matky jejich, nesoucí hedvábné vlající prapory, končily průvod.
Každý schýlil hlavu před posvátnou sochou a klekal na dlažbu. Amil, stojící posud u stromu,
