z nejmoudřejších, a blahoslavil jsem vlastní rozum svůj, že nepodlehá nikdy tomu klamu.“
„Nuž dále?“ ptal se Amis, když přítel se zamlčel.
„Tu jednou stalo se,“ pokračoval Amil, „že jeda s myslí veselou zeleným lesem zabloudil jsem a octnul se v malém údolí, jež nikdy před tím jsem nebyl viděl, ačkoli jsem les ten a všechny jeho stezky úplně znal. Podivil jsem se, kam jsem to přišel; tu zachvělo se náhle moje srdce: z vlahé letní trávy vyrůstala divukrásná květina; lilie bílá jako sníh houpala se na útlé lodyze a vůně, kterou vydávala, byla záři hvězd příbuzná a plnila duši moji světlem kouzelným, a bylo mi, jako bych uzřel nebe otevřené dokořán, a hlubiny jeho nebyly mi více tajemstvím; a zem a její propasti ležely jak otevřená kniha přede mnou, a zdálo se mi, že mi křídla rostou. Ruka moje vztáhla se po bílém čarokvětu, však chvěla se tak, že sloužit mi nemohla, a slzy tekly mi z očí, neb cítil jsem, jak nehoden jsem byl, nebeský ten květ nazývati svým, a měl jsem jedno přání toliko: zde zemříti, neb státi se tvrdým, nepohnutým kamenem, a věčně smít tam zřít na bílou tuto lilii!“
Amil vtiskl po těchto slovech horoucí svou tvář do chvějících se dlaní.
„A co se stalo dále?“ tázal se Amis vážně.
