„Květina zmizela a údolí též, a stál jsem opět v lese,“ pravil Amil, „a tu věděl jsem, že to vše byla než pouhá vidina. V mé duši ale zněla sladká, smutná hudba, a ta mluvila: „Jako tato lilie, taková jest láska v nebi zrozená.“ A nesmál jsem se lásce víc a neměl od té doby než jedno přání, by lilie podobná vykvetla v srdci mém! Však, příteli můj, drahý Amisi! já marně, marně toužím! Mé srdce jest jak neúrodná skála, a bytost moje rovná se té soše, o které blouznila Belisanta, matek našich matka. Ó rci, není to snad kletba nebes, která stíhá mne za hříšnou lásku zbloudilé Belisanty?“
Tu objal Amis svého přítele a tiskna jej k svému srdci pravil: „Utiš se, Amile, ta bílá lilie z duše tvojí vykvete, to věř; a prosím přemilého Boha, abys šťastným v lásce byl a se nesklamal jako já!“
„Ó běda! tys tedy se sklamal, ty trpíš? jsi nešťastný?“ zvolal Amil.
Ale Amis položil mu ruku na ústa a druhou rukou ukazoval na protější stěnu. Stál tam temný, vysoký stín, z kterého dva zraky jako uhly svítily; byl to poustevník, který byl tiše do sluje vešel. Přátelé povstali, a Amis přistoupil k starému muži. „Odcházíme,“ pravil; „klid a pokoj budiž s vámi a boží slitování. Věčné zapomenutí nechť kryje to, co jste nám dnes pověděl. Bůh jest milostivý a promine vám, jako prominul Belisantě, a jak my vám odpouštíme za ni, my její potomci.“
