duše, můj drahý Amisi, jak ocel kalena jest ohněm utrpení. Tys trpěl? Trpíš snad posud? Ó mluv a řekni, že se mýlím.“
„Můj Amile,“ odvětil Amis s povzdechem, „nemluv teď o mých osudech a pověz mi, zda ty šťastným jsi.“
Amis zavrtěl zamyšleně hlavou. „Můj druhu milený,“ pravil, „sám ti nemohu říci. Nyní ovšem jsem šťasten, protože tebe mám, a tesknota má je tedy v hloubi sše pohřbena jak tmavý mrak, jenž ponoří se do moře, když slunce zvítězí.“
„Tvá tesknota? a jaká?“ ptal se Amis.
„Ach,“ vzdychl Amil, „srdce moje zdá se širou pouští a vypravování o lásce Belisantině připomíná mi bolestně moji sirobu.“
„Jak mám ti rozuměti?“ divil se jeho přítel.
Amil po krátkém mlčení jal se takto mluviti: „Zavítám-li na hrady rytířů, na dvory králů a v paláce krásných paní, slýchám neustále lásku a sladký její bol a blaho opěvovati bez konce — ale srdce moje zůstává vždy bez pohnutí. Já dívám se chladně do očí krásek nejrozhlášenějších, a nikdy posud nezachvělo se ledové mé srdce. Z toho mi vzešel smutek hluboký. Proč Bůh mi nedopřál daru, jenž každého tak blaží? Je láska skutečností, či pouhým klamem, snem? Tak tázal jsem se bezpočtukrát sám sebe, a konečně posmíval jsem se tomu citu, který si blázna tropí
