Amis a Amil uposlechli prosby poustevníkovy a nechali jej o samotě. Ruku v ruce kráčeli temnou chodbou vzhůru, zpět do skalní sluje, a dlouho slyšeli za sebou srdce rozrývající výkřiky, vzdechy a zoufalé štkání nešťastného Gastona z Tressillonu. Dosáhli vysoko klenuté sluje a usedli tam tiše na omšený balvan. Obrovskými průlomy skal hleděl velký, jasný měsíc na ně, obléval zlaté vlasy obou přátel čaruplnou září, a vznešený klid bledého poutníka toho po azurném poli nebes konejšil bolestné rozechvění, jež vypravováním Gastonovým v prsou obou mladých mužů bylo vzniklo. Dlouho seděli tak na balvanu beze slov; hlava Amilova spočívala na rameně drahého druha; Amis hladil něžně jako matka dlouhé jeho kadeře a hleděl mu vážně a smutně v zarosený zrak.
„Můj Amile,“ pravil posléz Amis, „zvlhlé tvé oko prozrazuje mi, jak duše tvoje posud dětinná a snivá, jak bolestně se zachvívá při každém dotknutí, podobna útlému květu!“
„A vážný zrak tvůj a pevný tvůj hlas,“ odvětil Amil, „zvěstují zase mně, že tvoje
