zazněl roh se strážné věže, a když Gaston k oknu přistoupil, spatřil krásnou Belisantu před svým hradem. Seděla na koni jsouc oděna v dlouhý bílý šat, tak jako tenkráte v noci; černé, modrolesklé její vlasy vlály větrem a na čele, bledším a průhlednějším než kdy před tím, zářil v slunci zlatý její věnec. Gaston kázal ihned, aby spustili most, a spěchal Belisantě vstříc. Vjela na dvůr a on pomáhal jí s koně. Nyní teprve zpozoroval, že tvář její byla jako zkamenělá a oči že má zavřeny. Těžký vzdech jako vzdech umírajících dral se jí z úst.
„On volá mne a zde jsem,“ zašeptala. „Ó veď mne rychle k němu!“
Mezitím co mluvila, zůstaly oči její zavřeny, ale zdálo se, že violové zřítelnice šeře prosvítaly bílými, slabě zarůžovělými klapkami.
Gaston vedl ji přes schody vzhůru, ale ne do síně, kde socha stála, nýbrž do své komnaty. Tam padl před ní na kolena a s proudem palčivých slzí vyznal jí svou šílenou lásku, svoje muka a svůj zločin. Stála němá a chladná před ním, a když dokončil, pravila tiše: „Doveď mne k němu.“
Tu vrhl se vášnivě na ni a objal ji a chtěl čelo její zlíbat a zavřené ty sladké zraky scelovat; ale projelo jej to mrazem a vlasy jeho se sježily, neb bylo mu, jakoby objímal studenou mrtvolu, i pustil ji a prchal, a v srdci svém byl jist, že to není Belisanta, ale její
