a pak zmizely a s nimi poslední stopy příšerného, rukou Gastonovou spáchaného činu…
Nikdo na hradě netázal se po staré Klearistě; objevovalať se jen málo kdy mezi ostatními obyvateli hradu a nikdo jí nepohřešoval. Gaston hádal, že Belisanta co noc tam vzhůru ke komnatě putuje a marně na dvéře staré Klearisty klepe, neb viděl, jak vůčihledě chřadla vždy odcházejíc sklamána, a vícekráte než jednou projela mu hlavou myšlenka ukryti se v tajemné komnatě a netušící Belisantu k sobě vtáhnout, ale upomínka na strašný čin bránila mu vykonati tento úmysl.
Konečně řekl Raulovi, že jej záležitost jakási na hrad Tressillon volá, a chystal se k odjezdu; ale v noci před tím vkradl se do komnaty staré Klearisty; zaobalil sochu do pláště a uloživ ji do skříně, spustil ji po provaze s okna dolů do řeky v husté rákosi. Ráno rozloučil se s Raulem, ale místo do Tressilonu zajel do nejbližšího města, najal loď a přestrojen vrátil se s několika věrnými služebníky pod hrad Raulův, vytáhl za soumraku skříň se sochou z rákosí, a nyní teprv odebral se na svůj hrad.
Tam postavil sochu do zvláštní síně, tváří směrem k hradu Raulovu, a čekal trpělivě na další průběh věcí. Byl jist, že Belisanta kouzlu sochy podlehne, že sám démon ji přivádí do rukou jeho. A nemýlil se, Jednoho dne, když právě před sochou stál,
