sám zjevil se jí ve snu, a ona miluje ho jako boha a jako manžela. Ty vidíš, že po vůli ti býti nemohu a nesmím! Zhynu raději na hranici, než vyhověla bych tvé žádosti. Čiň, co ti libo, ale nezapomeň, že i Belisanta těm se klaní, které lžibohy jsi nazval, tedy nejen mně, ale i jí hrozí hranice!“
Po těchto slovech dala se stařena do ďábelského chechtotu, a smíchem svým a škodolibým pohledem rozzuřila Gastona tak, že uchopiv ji za dlouhé bílé vlasy nasadil jí meč svůj na hrdlo.
„Chceš po vůli mé jednat?“ tázal se hlasem chraptivým,
„Nikdy!“ odpověděla hrdě a klidně. „Splň hrozbu svou, sketo, ženobijce! Vždyť nemiluji život a smrti se tedy nehrozím!“
Gaston odhodil meč. „Nuž tedy do propasti s tebou, dáble!“ zaječel a vlekl stařenu k oknu; šum divoké řeky, tekoucí kolem hradu, hlučel tichou nocí vzhůru do věže. Stařena zachvěla se náhlým strachem, ale přece neprosila o milost, jenom oči zamhouřila. Bez slitování s šedinami jejími pozvedl ji Gaston na okno, držel ji chvilku nad propastí a pak pustil ji; letěla tmou a nocí… Hrozný výkřik, těžký pád, zahučení a zavíření černých vod tam dole pod skalou… a zase bylo ticho, hrozné ticho, v kterém Gaston neslyšel než bušení svého srdce… Ve světle měsíčném blyštěly se na řece kruhy vždy větší a větší, až dosáhly břehu,
