pod tíží zlatého věnce; viděl polozavřené její oči, šlehající violové blesky, a proud černých vlasů, lijících se až k patám s tím modrým leskem jako potoky.
Ten obraz zaplašil každou jinou myšlenku. Ohlédl se po Klearistě; stála před ním vznešená jako kněžka.
„Cítíš mocnost toho boha?“ tázala se ho a ukazovala na sochu,
„Cítím mocnost Belisantinu!“ zvolal; „ta očarovala mne, ale čary tvoje věru neučiní mne modloslužebníkem. Dáš ženu tu do rukou mých?“
„Nikdy!“ odpověděla krátce a hrdě.
„Pak tě vyzradím a zhyneš na hranici! Třes se přede mnou, čarodějko, modloslužebnice, která temným lžibohům se klaniš!“
„Tvojí krví potřísněni svatí jsou lžibohové,“ odvětila s pohrdlivým úsměvem; „tvoje víra jest temná jako věčně zachmuřené tvoje nebe, jako kraj tvůj bez úsměvu slunce! Já bohy světlé ctím, které jste zaplašili svým křížem. Co bylo platno vytrhnouti mne z lůna rodiny mé, protože jsem po věky nechtěla zapomenouti na staré bohy, kteří vládli, když svět ještě krásou zářil a šťastným byl? Zavlekli mne do vlhkých lesů, uvrhli mne do propasti hanby, tak že jsem se stala raději němou, bych nemusila nikdy vyřknout, co jsem snášela! Avšak dosti o tom. Věz, že Belisanta sama pod rumem v podzemní kobce bývalého chrámu sochu tuto nalezla. Adonis
