strašlivý přízrak… Zděšen volal o pomoc a běhal úzkostlivě po chodbách, Vzmuživ se za krátko vrátil se — seděla na prahu komnaty, bledá, bez hnutí, bez známky života… Tak seděla tam tři dny a tři noci, a z vlasů jejích šla jako zář a z očí jako lunný paprsek, a zlatý věnec zdál se jako z rozpáleného železa a bílé čelo svítilo nocí… Na celém hradě nemluvil nikdo nahlas jako kolem lůžka umírajícího, po celé dny a po celé noci tlačili se obyvatelé hradu v šeré chodbě a hleděli na ni jako na světici, a mnohá slza skanula tiše k zemi, a když tichý, sladký, snivý její hlas, občas nesrozumitelná slova šeptající, zazněl jako zpěv umírající labutě, pukalo srdce všech, kteří to slyšeli, a na čele zoufalého Gastona stál studený pot po celý ten čas…
Ráno dne čtvrtého zazněla s věže znova trouba strážcova, a v slunci zatřpytily se lesklé zbraně četného voje rytířů a manů, v jejichž čele stál Raul, a herold předstoupiv před samý hrad, hlasem čistým a mohutným, znějícím jako zvon kathedrály, zahřměl v tato slova: „Gastone z Tressillonu, tys zrádce bezectný a jméno tvoje bude jako jméno psa pokolením budoucím na věky! Tys odloudil kouzly a uměním ďábelským ženu bezeskvrnnou svému hostiteli a věrnému příteli, a proto hanba tobě, hanba! Za ten zločin tvůj přísahali jsme Bohu a jeho svatým, že trest tě nemine, že hrad tvůj ztečem, dobudem a se
