uměle tkanou látkou pokrytém, ležela socha krásy uchvacující; jinošské to tělo, vytesané z bílého mramoru, svítilo a třpytilo se ve světle modravém, které ze zlatých starodávných kahanců se lilo; kol lůžka stály stříbrné košíčky naplněné ovocem, malované nádoby ušlechtilých tvarů plné pestrých květin a zlaté láhve s olejem, naplňujícím komnatu nejsladší vůní. Bledá, krásná Belisanta stála před sochou; ruce její byly křížem na prsou složeny, nadšený její zrak zahloubal se do bílého čela a celovala drahokamy, které co oči pod zlatými řasami zasazeny byly. Mezi tím co Belisanta tak vytrženě mramorovému jinochu se obdivovala, házela stará Klearista vonné věci do ohně, hořícího na měděné třínožce, a k nevýslovnému podivení Gastonovu jala se domnělá němá tichým hlasem tajeplná slova prozpěvovati. Posléz otevřela stařena okno, obrácené k severu, sňala purpurový svůj plášť a hodila jej na sochu, shasila lampy a při svitu ohně na třínožce poklekla na zem, a rozpustivši bílé svoje vlasy začala štkáti a kvíleti.
„Adone, Adone, Adone!“ zvolala Klearista. „Ty jsi odešel do krajin stínů a mátoh, a za tebou kanou naše slzy; truchlíme, jako lesy a hory pro tebe truchlí, a halíme se v smutek, jako samo nebe se ve smutek halí pro tebe! Milovala tě zlatem věnčená krásná bohyně, bohyně zrozená z pěny dalekošumného moře! A bohyně mátoh a stínu a královna
