smrti zatoužila po tobě též a vztáhla tě k sobě dolů do kraje mrákot a tmy! Tys zmizel nám, spanilý bože, a krev tvoje lila se proudem a vznikla z ní rudá květina vonná! Tu květinu celujou naše rty a slze naše jsou její rosou! Vrať se nám, ty spanilý, ty milený, ty sladký!“
Stařena zamlčela se a Belisanta plakala tiše; ale za nedlouho vstala Klearista, rozsvítila opět světla v zlatých svítilnách, urovnala si vlasy, přehodila závoj a odkryla bílou sochu.
„Sláva tobě, světlolící bože!“ zajásala, „zdar tobě a dík! Tys se vrátil k nám z krajin temných, smrti zasvěcených! Žehnej nám, jako my tobě žehnáme, Adone!“
Na to se chopila dlouhé flétny a divoká, jásavá píseň zazněla komnatou; Belisanta upravila si zlatý věnec, tváře její zaplanuly, polozavřené oči šlehaly blesky, a točila se vírným rejem kol mramorové sochy. Zdálo se při divokém tom tanci, že nohy její jsou okřídlené, tak rychle a hbitě letěla komnatou, bílá ňadra vlnila se pod průhledným, třpytícím se rouchem, a čarovné obrysy spanilého těla závodily o věnec leposti s divukrásnou sochou. Konečně klesla unavena na zem, utrhla několik květin z nádob a házela je na sochu, mezi tím co stařena libovonný olej ze zlatých lahví na podlahu rozlévala.
„Tebe jedině miluji, Adone!“ zvolala nadšená Belisanta; „tys chotěm mým a bohem, Tys vyvolil mne mezi všemi ženami
