Belisanta vznášela se blíže, země se téměř nedotýkajíc, oči její byly zavřeny a z tváře její šlehalo pološílené jakési nadšení. Přišla Gastonovi tak blízko, že slyšel její dech, ale nezpozorovala ničeho, a zastavila se až u dveří komnaty; tam se schoulila a zaklepala slabě.
„Ty voláš, pane můj, můj choti!“ zašeptala, a ruměnec polil bledou její tvář a mramorovou šíj, která se bělila v lunném světle jako labuť. Pomalu otevřely se dvéře a stará Klearista zjevila se tam; kolem hlavy měla stříbrný závoj, a bílé, dlouhé její vlasy proudily jí až na rudý zlatotkaný plášť, který byla přehodila přes sebe; v rukou držela zlatý věnec práce přeumělé, jehož drobné lístky a kvítka chvěly se v průvanu chodby jako živé, i vtiskla jej na bílé čelo krásné Belisanty a připevnila jej démantovou jehlicí do havraních vlasů, pak javši ji kolem ramen vtáhla ji do komnaty a dvéře se opět zavřely…
Gaston připlížil se nyní ze svého úkrytu a naslouchal. Z komnaty zaznívalo to jako tichý zpěv a tlumený šepot, a sladká vůně kadidla pronikala skulinami dveří na chodbu. Gaston zachvěl se nedočkavostí a rozčilením; nyní konečně bylo mu dopřáno nahlédnouti na dno toho tajemství, které jej tak dlouho již znepokojovalo! Přistoupil k samým dveřím, a zapomínaje úplně své mužské důstojnosti a cnosti rytířské, přiložil oko ku klíční dírce. Srdce jeho zastavilo se hrůzou nad tím, co spatřil. Na stříbrném lůžku, napolo těžkou,
