andělská těch útlých, zlatovlasých děvčátek, která pod srdcem byla nosila, nerozehřála ji k úsměvu. Tu zmocnila se znova v srdci Gastonově nejen dvojnásobná vášeň k ženě přítelově, ale i palčivá dychtivost odhrnouti roušku, která tajemství zvláštního toho tvora zastírala. Byla se Belisanta oddala černému umění, vědě rouhající se Bohu? Byla bílou svoji duši zadala knížeti temnoty? Podobné otázky kladl si Gaston co den a spánek prchal s jeho víček; celé noci bloudil chodbami hradu, dvorem, zahradou, a líce jeho bledly čím dál tím více.
Jednou za jasné noci, když vytrhnul se z krátkého sna, poděšen matným a horečným viděním, vyšel ze své komnaty zahalen v plášť, chtěje v zahradě horké svoje čelo ochladiti; avšak v rozčilení svém zbloudil chodbami a octnul se u úzkých schodů, vzhůru do vysoké věže vedoucích. Nevěda sám, proč tak činí, stoupal na věž, až stanul udychtěn v dlouhém korridoru, který část věže s druhým oddílem hradu spojoval. Jeden konec galerie ztrácel se v dálce ve stínu a na bližším konci zpozoroval Gaston dvéře nějaké komnaty. V okamžení tom zabělil se v hustém stínu chodby bílý jakýs přízrak, vynořil se ze tmy a vznášel se v lunném světle blíž a blíž. Tento téměř průhledný zjev byla krásná Belisanta. Rychle ale tiše učinil Gaston velký krok do zadu na schody, kterými byl přišel, a schoulil se ve stínu hlubokého výklenku, taje dech svůj násilně.
