počala se poznenáhla jeviti na tváři všech, a věru svatební ta jízda zdála se spíše býti pohřebním průvodem, a každý, kdo Belísantu viděl a bledost její pozoroval, tušil neštěstí a zlo. Smutný tento dojem stával se tím mocnějším, čím více se Raul domovu svému blížil, a když slunné krajiny jihu v mlze zmizely a Belisanta se nořila do tmavých lesů, a když sténavá hudba jehličnatých stromů v sluch jí zazněla, tu zalily se čarokrásné její oči slzami; a když konečně objevily se hrozivé valy a strmící věže hradu Raulova, kol kterých velcí černí ptáci kroužili, tu svěsila Belisanta s hlubokým vzdechem hlavu a omdlela. Zdála se jako letní květina, kterou byl vítr sněhem zavanul.
Srdce Gastonovo mřelo při tom pohledu; rozloučil se se svým přítelem a odjel na vlastní svůj hrad Tressillon, a modlil se k Bohu, by mu dal zvítěziti nad vášní, aby mu dal zapomenouti na krásnou Belisantu. Žil na Tressillonu jako poustevník, ale obraz krásné Belisanty nevyhasl v srdci jeho, a když uplynul rok a Raul mu dal zvěstovat, že Belisanta mu porodila dvojčata, děvčátka tak krásná jako večernice, tu neznal Gaston již jiné touhy, než Belisantu uviděti a potom zemříti. Na peruti lásky spěchal do hradu svého přítele a se srdcem bušícím hleděl na krásnou Belisantu. Nebyla se ani o stín změnila; měla posud nevysvětlitelný výraz v oku, byla posud lhostejná k svému manželu, a ani krása
