domku; kůň pásl se tiše a klidně v stínu pinií. Gaston přivázal nyní svého oře k blízké myrtě a spěchal dolů, přiblížil se k rozvalinám mramorovým a ukryl se v houští a čekal, až Belisanta vyjde. Čekal dlouho, konečně ale zjevila se na prahu chatrče ve společnosti staré ženštiny prazvláštního vzezření; postava její byla vysoká, husté její vlasy byly jako mléko a nad čelem rozděleny a upleteny v silné vrkoče, které jí po kolena visely. Témě hlavy skrýval tmavý šat plynoucí v měkkých řasách až na zem. Belisanta sedla na koně a velké kroky stařeny stačily lehkému klusu. Doprovodila Belisantu až k lesklému potoku vinoucímu se tmavým křovím, tam ji objala a vrátila se do chatrče.
Když Belisanta za horou zmizela, šel Gaston rovnou cestou k chaloupce a zaklepal na nízké její dvéře. Nastal uvnitř malý šramot a stařena vystrčila hlavu polootevřenými dveřmi. Temný její zrak svítil podivně pod bledým vráskovitým čelem.
„Žízním,“ pravil Gaston; „podej mi doušek mléka nebo vína.“
Stařena obrátila se a za chvilku podala mu malý džbán čerstvého kozího mléka.
Gaston vypil několik kapek a ohlížel se po mramorových sloupech, lesknoucích se v slunci jako zlato.
„Podivné máš zde obydlí,“ jal se mluviti, ale stařena neodpovídala.
