„Žiješ zde sama?“ tázal se dále.
Stařena kyvla hlavou.
„Proč neodpovídáš?“ dotíral na ni Gaston.
Položila prst na ústa a zavrtěla hlavou, dávajíc tím posuňkem na srozuměnou, že jest němá. Potom vzdychla, máchla rukou na rozloučenou a zavřela dvéře. Gaston klepal znova, ale vše zůstalo ticho a stařena se více neukázala.
Gastonovi zdálo se, že nalezl klíč k té hádance nepochopitelného výrazu v krásném zraku smutné Belisanty, byl jist, že tajemství jakés skryto na dně duše zvláštní této dívky a němá ta stařena s tím zvláštním vzezřením že tajemství to zná. Zamyšleně bral se cestou, kde byl koně svého nechal; u paty vrchu potkal temnookého hocha s malým stádem koz.
„Nevíš, kdo bydlí v nízké této chatrči?“ zeptal se Gaston hocha.
„Stará němá Klearista,“ odpověděl hoch; „kdo by to nevěděl?“
„Klearista? Kdo to jest?“
„Klearista?“ Hoch se ohlédl a pak zašeptal: „Jest to čarodějka.“
„Jak, čarodějka? zlá?“
Hoch zavrtěl hlavou.
„Ne zlá snad, ale moudrá. Je němá, pravda, ale s duchy rozmlouvá a s ptáky a se stromy. Kéž by vyhojila naši paní, krásnou Belisantu!“
Hoch se zasmutil.
