„umluvme zatím podmínky sňatku, a Belisanta navrátí se v čas.“
Usedli opět do výklenku okna; ale Gaston letěl ven do čerstvého vzduchu, neb zdálo se mu, že se zalkne bolestí a tesknotou. Spěchal do konírny, vyvedl svého oře, usedl naň a uháněl sám a sám do širého kvetoucího kraje. Proháněl se bez cíle. Brzy zanechal zahrady a olivové háje a bujné vinohrady a zelené pastviny za sebou a bloudil v úžlabinách pustých chlumů, porostlých nízkými křovinami myrty a vonnou levandulí. Krajina byla smutná, ale nevýslovně krásná, a pohled s nejvyššího vrchu, na který Gaston dojel, byl uchvacující: vysoké hřebeny vzdálených Alp čněly vznešeně do tmavého azuru nebes a za stříbrným, klikatým Rodanem modraly se Cevenny, a moře lesklo se v dáli jako zlaté zrcadlo, v kterém se blankyt shlíží. Ale Gastonovu pozornost nejímalo ani moře, ani nebe, ani hory: dole v úžlabině klusal bílý koník a na hřbetě jeho seděla lepá postava ženská, v které přes všechnu vzdálenost a přes její bílý závoj Gaston krásnou Belisantu poznal. Hnala se k nevysokému chlumu, na jehož vrcholku tři ohromné pinie zádumčivě šuměly; v stínu jejich třpytily se vysoké dva sloupy z nejčistšího mramoru, šedá zeď táhla se polo rozbořená podél stromů a nízká chatrč se o ni podpírala; kolkolem po celém vrchu v trávě ležely mramorové trosky. Belisanta dojela až k samé chatrči, seskočila s koně a vešla do
