Stránka:Zeyer, Julius - Román o věrném přátelství Amise a Amila (1919).djvu/28

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

malý tento kroužek dal, ale i krev svou a blaho své duše!“

„Ten kroužek se vám líbí, pane?“ tázala se Belisanta a divukrásný zvuk jejího hlasu byl novým kouzlem. „Mějte si jej,“ přidala a chtěla jej sníti, avšak byl tak těsný, že všecko namahání bylo marné.

Fanfáry zazněly po druhé a Raul podával Belisantě rámě.

„Ponechte prsten svůj zatím na prstě,“ prosil Raul se zvláštním úsměvem, který přítele jeho divně znepokojoval; „čím déle, krásná dámo, na bílé ruce vaší spočine, tím dražší bude mému srdci.“

Besilanta uposlechla roztržitě a následovala Raula lhostejně, kam ji vedl.

Kvas, přichystaný ve velké síni, byl nad míru vzácný a síň nad obyčej nádherná. Na pilířích visely zlaté a stříbrné zbraně, ve výklencích stály panoplie, zdobené chrysolithy, smaragdy, chrysoprasy a jinými drahokamy; čalouny po stěnách byly přeuměle utkány a představovaly zelené lesy a divokou zvěř; na kamenné podlaze bylo vonné kvítí rozmetáno, modrá levandule, svěží ratolesti olivy a lípy. Hudba zaznívala se všech stran.

Orlandin usedl pod zlatá nebesa na purpurové křeslo a každý rytíř vedle své dámy.

Střed tabule představoval zelenou louku, z které vyčníval stříbrný hrad, jenž živým ptákům za klec sloužil; mezi mřížemi jeho oken bylo jejich křídla, pozlacené jejich nožky