Za chvíli dal Orlandin z Arbánu udeřením zlatého kladiva na křišťálový zvon znamení k novému zpěvu a hudbě, a poprvé ve svém žití ucítil Gaston cosi jako závist k svému příteli, neboť Raul směl zpívat před krásnou Belisantou, směl zápasit o slunný její úsměv a hvězdný pohled čarovného oka.
Raul zpíval o velkých činech paladinů Karlových, o rytířských cnostech krále Artuše, o labutí kráse Genievry a o šílené lásce Lancelota… Všichni jásali mu vstříc, jen krásná Belisanta zůstala lhostejná, zrak její bloudil po klenutém stropě a spustil se k otevřenému oknu a upíral se do dálky.
Pod řimsou okna ve výklenku byla lašťovka hnízdo svoje vystavěla a Raul zahlédnuv je tam a mysle, že krásná Belisanta v něžné péči milého toho ptáka chová, zanechal ihned chvály bohatýrů, struny jeho loutny zazněly sladce jako vánek v jarním lese a ústa jeho opěvala okřídlené tvory boží; pěl o klokotu slavíků a drozdů, o lesní samotě, kde hnízda svoje staví, a posléz opěval modrolesklou lašťovku, věrnou tuto družku člověka; pěl o velkém světci Keivinu, líčil jej, jak u okna se modlil, až sen jej přemohl, jak hlavu svoji o zdivo byl podepřel a jak otevřená jeho ruka z okna do zahrady visela. Tu přiletěla krásná lašťovka, hledající místo, kde by útulek vystavěla pro malé svoje děti, a bílá ruka svatého starce zazdála se jí býti místem nejkrasším, a probudiv se ze sna viděl
