byly vetkány; visely tam stříbrné čalouny, na kterých se skvěly postavy, představující anděle a svaté; podlaha byla sesazena z pestrých mramorů, zlaté svícny nesly nesmírné množství voskových svíček všech barev, a páni a dámy v nejskvostnějších rouchách aksamítových a hedbávných plnily zářící prostor.
Orlandin z Arbánu šel přátelům vstříc, objal je a líbal, a vítal je jménem celé společnosti, pak vedl je k velkému křeslu, kde jediná jeho dcera v spanilosti nevýslovné zářila jako hvězda s nebes spadlá, jako bílý, z ráje přinešený květ…
Raul a Gaston stáli před ní beze slova, jako proměněni v sloup; tak omamující byla nebeská krása lepé Belisanty!
Nikdy, ani v nejvzletnějších myšlenkách a snech, nebyli o podobné kráse snili!… Vlasy její byly černé jako noc a lesk jejich byl modrý jak temný azur bezhvězdného nebe, čelo její bylo bělosti průhledné a oči její svítily sladce barvou temných violek. Oči ty hleděly záhadně v kráse své, byly jako nepochopitelný sen, připomínaly nebe a anděle v něm, a noc a lunu, a boha a smrt… Oči ty hleděly pokorně a podmaňovaly svět!
Gaston a Raul cítili ihned čaromoc toho zraku a kouzlo úsměvu krásné Belisanty, a se srdcem bušícím čekali na první slovo, které vyjde ze zářících těchto rtů. Čekali, ale marně, Belisanta usmívala se a usmívala, ale mlčela; zdála se roztržitá a snivá.
