Rimóni. Na trůnu z hvězd sedí zlatovlasý rabbi a roucho jeho bílé jako sníh, koruna z paprsků mu svítí na čele a nebe naplněno anděly až po střechu z duh pestře sklenutou.
Jidáš. Proč nejdeš dále, dítě?
Rimóni. Brána nebes stojí uzavřená a za ní sedí anděl, pohroužený v spánek hluboký.
Jidáš. Já probudím jej tedy.
(Zvedne velký chrysolith a udeří vší silou do démantových vrat. Vrata zahřmí mocně, blesky z nich šlehají, ale anděl neprobouzí se.)
Jidáš (zakryje si tvář). Mé oči nesnesou tu zář, to světlo zraňuje můj zrak.
Rimóni. Pojď, zaklepám. (Dotkne se anemonou vrat.)
Anděl (vytrhne se ze spánku). Přesladký, tichý zvuk se rozléhá nebem, toť duše dítěte, jež vrací se domů. (Vstane a otevře vrata.)
Jidáš. Ó já se chvěju, já práh ten nepřekročím.
Rimóni. Drž se pevně mých vlasů.
Anděl (usmívá se na dítě). Buď vítána, Rimóni.
Rimóni. Jak milo zde! Kde je zlatovlasý rabbi?
Anděl. Jen vejdi, sladké dítě.
Rimóni (překročí práh). Ah, jak je mi blaze! Co asi matka dělá?
