Rimóni (směje se). Jak rozcuchán tvůj vlas a tvoje vousy! U nás byl pes, ten byl tak kosmatý. Byl zlý a házeli po něm kamením; bylo mi ho líto a dávala jsem mu svůj chléb. Však nyní pojď již…
Marie P. Bez mezí jest smilování boží! syn můj láskou jest a srdce dětské svatým lásky stanem.
(Všichni pokleknou a hledí za Rimóni, jak s Jidášem odchází, až za palmami zmizí.)
Thamár (vstane a setře si slzy.) Když ona šťastna jest, proč bych plakala? On vyvolil ji sobě, tvůj syn. Ó dej mi navždy s tebou dlíti, matko blažená!
Marie P. Tvé místo na mém srdci, Thamár! (Obejme ji.)
Magd. A nyní do města! Tam volejme se všech střech, že z mrtvých vstal, že žije!
Všichni. Vzhůru do města!
(Napřed matka Boží, podepřena o Thamár a Magdalenu, za nimi apoštolové. V dáli viděti Rimóni a Jidáše, jak se pouští berou a na vysokou horu stoupají, jejížto vrcholek do oblak sahá. Krátká přestávka. Hudba v patře představujícím nebe zní vždy silněji a bílý dým rozstoupí se pomalu, až vnitřek nebes viděti jest. Jidáš a Rimóni dostoupí před bránu nebes, urobenou z nesmírného démantu.)
Rimóni. Muži, ty chvěješ se, co je ti?
Jidáš. Jsem oslněn a strach se na mne valí jako skála. Co vidíš, dítě?
