tesknotou a radostí, viděla-li jsem jen jeho postavu, když kolem sadu bral se v zlatá pole stinnou cestičkou, když podařilo se mi zachytnouti jediný paprsek z oka jeho, z toho oka královského, kde cosi hvězdného přebývalo napořád. On četl nejtajnější myšlenky v srdci každého, a nevýslovně sladký, nevýslovně smutný byl úsměv jeho rtů. Ó, byl Ježíš knězem vznešenějším nežli Aaron, prorokem větším nežli Mojžíš sám, a králem slavnějším nad Davida! Byltě hvězdou a berlou Israele! Ó hvězdo, zašla jsi? A zlomili tě, berlo?
Magd. Pravda mluví ústy tvými; však pokračuj.
Thamár. Nuž slyš, co se stalo. Bylo šero stříbrné a tiché, když jednou pravili mi, spěchajíce kolem plotu z nopálu: „Ježíš sedí na pahrbku pod stromem a káže lidu.“ Vzala jsem dítě svoje do náručí a spěchala polem, kde zlaté klasy šelestily jako jemný déšť a květy v soumraku svými purpurovými hlavami potřásaly. Přišla jsem k místu naznačenému, a Ježíš seděl tam, jak byli pravili; oči jeho svítily jako hvězdy mystické, hlas jeho zněl jako hudba nejsladší a proudil hlubokým klidem tichého večera jako potok Edénu. Slova míru, vycházející z úst těch víc než lidských, ta padala jako rosa nebeská do duší těch, již kolem seděli na stráni kvetoucí a široce se táhnoucí až dolů k stříbrnému jezeru… Mluvil o lilii polní, o ptácích nebe-
