ských vše prostě tak a přece vznešeně, že uchvátil mne k slzám blažícím. Byl dokončil, a vlhké zraky jeho posluchačů zřejmě mluvily o vděčnosti a lásce, a matky tlačily se k němu s okem sklopeným a s rukou třesoucí mu podávaly děti, by jim požehnal. Tu povstala jsem se země a s hlavou schýlenou přiblížila jsem se též a pozvedla dcerkou svou, by paprsek s tváří jeho na ni padl, neb tvář ta zářila tak posvátně, jako bílý měsíc, nesoucí se snivě nad mořem velebným. V tom vyskytl se mezi mnou a mistrem tento muž (ukazuje na Petra) a pravil nevrle: „Což nevidíte, jak jest unaven?“ Tak bránil nám, a odstrčil mne s malou Rimóni. Mistr ale káral jej, a oči jeho zahořely nevýslovně tklivě soumrakem, když sladkým hlasem pravil: „Dejte jim ke mně přijíti! Jsou děti jako květy, kterými pookřeje duše znavená…“ a vztáhl ruce po nás. Malá Rimóni usmála se na něj, a chopivši se jeho ruky hladila ji růžovou svou tváří. Usmál se též, a posadiv ji na svůj klín dal jí purpurovou anemonu, kterou v ruce třímal a jejíž vonnou krásu přirovnal k slávě Šalomónově. Pak jal se opět mluvit, ach, tak dojímavě mluviti o malých duších útlých dítek, a při tom celoval bílé čelo přešťastné Rimóni. Hleděla naň nejdříve udiveně a pak vážně, a oči její zahloubaly se posléz tak do jeho božského zraku, že jich více odvrátit nemohla; ach a od té chvíle jest dítě moje choré! (Pláče.)
