tajeplná, kteráž mne tomu snoubila, jejž duše moje kochala! A přec jak bledá jsi a chudá v porovnání s oním jitrem, kde vyplašena z lůžka náhlou bolestí jsem vyšla v porosenou zahradu a klesla pod marhaník na pahrbku, odkud jest viděti v požehnaný kraj můj, pestrý poli a kvetoucími sady, jako roucho Josefovo! Kraj hořel ranní zorou jako šarlat Aaronův, když v tiché štěpnici, tak snivě šeptající, Bůh obdařil mne drahým dítětem! Oči jeho svítily jako rosa, a zora koupala je zlatým purpurem, a šumný marhaník nás oba padajícím květem osypával; polo pomatena radostí a sladkým bolem hleděla jsem na kolébající se jeho korunu, takto volajíc: „Ó díky tobě za to zlaté jablko, můj strome, jež do klína’s mi setřásl! A líbala jsem s výskotem svou dceru, a když na můj pokřik z domu vyběhli, tu blouznila jsem omdlévajíc dále: „Hle, můj granátový plod! Ó ty mé granátové jablko, Rimóni!“ A od té doby zůstalo jí jméno Rimóni, to jest můj granátový plod. Nyní ale nejsi Rimóni víc — a Šošana, bledá lilie, mělo by jméno tvé býti! (Zahalí si tvář.)
Marie P. Matko ubohá! Co souží dítě tvé a hlodá mladý kořen jeho života? Snad démon zlý?
Thamár. Slyš celý průběh mého neštěstí. Já znala syna tvého Ježíše a šťastna byla jsem, když slovo jediné mi přicházelo k sluchu z božských jeho úst; srdce moje chvělo se
