Satanáš. Vari, Jidáši! Hleď, jako hrstka suchého listí rozletěli se před jmenem tvým. Já pouze odplivnu. Jsemť bohatýrem, a ty jedovatou ropuchou. Jsem nešťastný, a ty jsi bídný. Chtěls přelstít nás a v mukách našich najíti úlevy, však peklo naše není dosti silné, aby přehlušilo peklo v srdci tvém. Jdi a žij! Buď bídným na dále…
(Plameny šlehají opět výš, tak že vnitřku pekla již vidět není. Jidáš prchá od vrat pekelných; hejno černých ptáků letí za ním a z rudého oblaku prší neustále na něj. Mezitím rozednívá se na zemi, ptáci pějí, tráva svítí rosou, ale pod stromy panuje posud stín. Marie z Magdaly přichází pomalu, vlasy její jsou rozpuštěny a na hlavě nese alabastrovou nádobu.)
Magdalena. Ó srdce moje, pukni, pukni a nebij víc! Nebuď jako to věčně smavé slunce, to věčně modré nebe, nebuď jako země, která se dále zelená, i když on již po ní nekráčí. Vy palmy v Jerichu a balsaminy v Engadi! Již nemiluji vaše luzné stíny a vůni vaši nenávidím naprosto! Ale ty poušti děsná, kupící žhavé písky a pohřbívající pod nimi všecek život, ty buď mi vítána. V tobě chci přebývati, ty se mnou truchliti budeš! Ó země, země necitná, jak jest to možné, že neroníš celé potopy slz? Neb raduješ se snad, že nejdražší, co chová vesmír, v tvá skalná ňadra uložili? Ó ano, proto chvěješ se radostí a dýšeš vůní a pokrýváš se mladým květem! Zde vezmi
