za to vděčnou oběť mou, ty věrná jeho spánku strážkyně! (Vyleje část vonných věcí z alabastrové nádoby do trávy.) A nyní dej mi přístupu, ó skálo, do hrobky, kde odpočívá on… (Přistoupí k hrobu.) Co vidím? Těžký kámen odvalen, jímž hrobku jeho zavřeli! Běda mně! Hrob jest prázdný! Kam jej odnesli? Kde jsi, kde jsi, můj pane? (Opře hlavu o skálu a pláče. Tichý vánek zašelestí křovím.) Ach, jak jest mi náhle sladce v bolu mém! A přece ježí se mi vlasy! Co tlukou tepny moje radostně, co jásá srdce moje, any oči slzy roní?
(Křovím nese se bílý oblak, z kterého vystupuje neurčitý stín.)
Magdalena. Kdo to chodí zahradou? Snad někdo z věrných? Pane, ty nevíš, kam jej odnesli — toho, jenž ležel v hrobě tom?
Kristus (vystoupí z křoví). Marie!
Magdalena. Nebesa! Rabbóni! Rabbóni! (Plouží se po kolenách k němu a chopí se jeho roucha.)
Kristus. Marie, vstaň! Jdi, ženo, a rci bratřím mým, že vstupuji k otci svému a k otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu! (Zmizí.)
Magdalena, Ó srdce, které žalem nepuklo, teď nezhyň radostí! On zjevil se mi! Mně se zjevil, mně! Oko, které hledělo přímo Bohu v líc, to oko obrátilo se lásky plno k hříšnici! Kristus jest na zemi! On žije! Hrot smrti zlomen! Leť, Marie, širým krajem a
