růstal palmový háj, stínící vysokou skálu, do které byl vytesán hrob. Háj táhl se až k malému, nízkému domku, vínem obrostlému, na jehož střeše bílé holubice hnízdily. V pozadí bylo viděti květnatá pole a zahrady, nad nimiž v plné slávě zlaté báně Jerusalema se třpytily.
Uprostřed písku pouště, tvář a ruce majíc do země zaryty, ležela temná postava Jidášova; nad ním vznášel se rudý oblak, z něhož jednotlivé, těžké kapky na obnaženou jeho hlavu skrápaly.
Jidáš (probouzeje se z mrákot). Běda! Tedy ještě žiju a tedy ještě strádám. Nebyla to smrt, co na zem povalila moje tělo. Proklatý dechu, proč posud chřípě moje dmeš? Proklaté srdce, proč posud biješ v bídných prsou mých? (Ohlíží se kolem.) Hle, vrhl jsem se v bujnou trávu a probouzím se v poušti. Smavá krajina uvadla, zeleň shasla dotknutím rukou mých. Vše prchá přede mnou — ó kéž bych sám též prchnouti mohl, kéž bych bytost svoji rozpoltiti mohl, by vědomí mé spadlo se mne jako břímě protivné. Ó smrti! Kde skrýváš se, ty bledá mátoho, před kterou se žití chvěje? Viz, zde jeden, který se ti směje do očí a rouhá se ti, a volá, že ani nejsi! Což nevrhl jsem se do těch slaných vln, které truchlí nad propastí onou, kde Sodoma a Gomorrha dřímají? A tys tam nebyla! Jezero mne vyplilo jako jedovatou slinu na břeh, jenž poděšen se zachvěl, moje břímě ucítiv.
