Stránka:Zeyer, Julius - Román o věrném přátelství Amise a Amila (1919).djvu/196

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Za hřmění zvonů, znění fanfar a víření kotlů valil se mohutný proud lidstva slavnostně okrášlenými ulicemi k velkému náměstí, kde před dómem byli vysoké ono lešení vybudovali, na kterém hra se provozovati měla. Když Amil na náměstí přišel, seděl již král, královna a spanilá jejich dcera pod nádherným baldachýnem, který jim stínu a chladu poskytoval. Amil hleděl na tvář milované dívky, a zraky jeho obrátily se tam, kam ona krásné svoje oči upírala, totiž na jeviště před dómem. Zvony byly umikly, hrobové ticho se rozložilo náměstím a hra počala.

Jeviště bylo trojpatrové; patro nejhořejší představovalo nebe; hustý dým kadidla zahaloval úplně jeho prostoru, jen občas zableskla se ve vonných oblacích zlatá peruť některého z andělů neb růžová tvář malého cheruba, usmívajícího se dolů na šerý svět. Nejdolejší patro představovalo místo zatracenců; rudé ohně šlehaly tam z černého dýmu. temné stíny démonů tam bloudily nepokojně s šílenými posunky zoufalosti; někdy vycenila bledá, ztrápená tvář některého proklatce po zvířecku zuby, ale zmizela náhle jako vichrem zaplašena s dušeným výkřikem. Vzdechy vznášely se z pekel a mísily se do sladké, ale tichounké hudby harf, zaznívající z bílých oblak nebes. Patro prostřední představovalo zemi. Temná poušť táhla se neutěšeně až k patě hory, jejížto vrcholek se v bílém dýmu nebes ztrácel; na druhém konci pouště vy-